„Krátce to napsat nejde, jen si to pěkně přečtěte celé!!“ 🙂

Nominací vybraní závodníci za Jihočeský kraj – všichni z oddílu SOS Jindřichův Hradec:
Kategorie: Dívky starší – Eliška Hojná
Dívky mladší – Kateřina Blažková
Hoši starší – Vojtěch Veselý
Hoši mladší – Jáchym Hojný
Zcela vyčerpaný trenér, doprovod a chůva – Tereza Hojná

Od nedělního rána až do pátečního odpoledne patřil náš čas jen Olympiádě. Závodům, tréninkům, fandění, naplánovaným programům, ceremoniálům. Bez počítačů i televize (i všechny mé knížky zůstaly nevybalené 🙁 ), bez chvilky lenošení…

Nejcennější na letošní olympiádě bylo soustředění všech sportů do jednoho města – krásné Plzně. To si děti opravdu užívaly a fandili starým i novým kamarádům. Zejména triatlonistům (medailoví spolužáci Anička Hrdličková a Matyáš Pospíšil), stříbrným basketbalistům i třeba plzeňským hokejbalistům…

Také vztahy mezi orienťáky navzájem (včetně trenérů) nám ostatní sportovci jen záviděli, děti se podporovaly a trávily spolu téměř všechen denní čas.

Po sportovní stránce si nevedli naši špatně, i když měli na víc.

Kačka zazářila hned v pondělní krátké trati (zlatá!!) a místo v čele potvrdila 5. nejlepším časem ve sprintu. Měli jsme z toho velikou radost a prožívali s ní i bouřlivý potlesk zaplněného plzeňského náměstí při večerním medailovém ceremoniálu.

Jáchym držel krok s o rok (a kategorii) staršími kluky. Škoda bylo dvou vteřin, které ho dělily od „velké bedny“ na krátké trati (šesté místo, na olympiádě vyhlašované) i Kačenčiny chyby na úseku štafet.

U Elišky i Vojty platilo „běhám dobře, ale někteří ještě líp“, závodili s opravdovou špičkou. Nejvíc nám bylo líto zmařené štafety, kterou Eliška skvěle rozběhla na obou úsecích a Vojta krásně držel. Pak ovšem v bleskovém tempu minul kontrolu a oprávněná naděje na přední umístění zhasla. Závod dokončil ve výborném čase, mírně už poznamenaném vědomím diskvalifikace.

Varovala jsem děti, že „disk“ je jediný výsledek, který nás bude opravdu mrzet, stále dokola jsme si připomínali pravidla, nutnost kontroly kódů a ražení… Bohužel sami pořadatelé to dětem zbytečně komplikovali – nefungující krabičky při štafetách, zákaz přebíhání běžných silnic mimo speciální přechody při sprintu (Vojtův disk), změť překonatelných a nepřekonatelných plotů a následné blízké kontroly při adrenalinovém doběhu k tribuně atletického stadionu (Jáchymův disk), ztížená kontrola popisů pouze na mapě, nepochopitelně zvolená sběrka přímo před tribunou s číslem 60 (jasná sběrka, ale děti se zastavovaly a před množstvím diváků pár metrů od cíle kontrolovaly v mapách!?)…

Říkali jsme si s mnohými, že orienťák je výborný, ale specifický sport – jeho závodníci svými výkony rozhodně patří mezi ostatní vrcholové sportovce, ale jako závodiště mu mnohem více sluší oddělené zajímavé lokality měst a především příroda. Na vyhlašování krátké trati na čerstvě pokosené louce, moderátora v obleku a hostesky v lodičkách mezi kupkami sena a zesilovač mikrofonu v narychlo přitáhnutém nákupním vozíku (viz fotky 🙂 ) jen tak nezapomeneme. A nejen proto, že právě tady jsme poprvé tleskali Kačce a snili o dalších medailích. Tak třeba za dva roky, s ještě rychlejšíma nohama, vychytanějšími postupy a stejně dobrou náladou…! 🙂

Tereza

Další fotky v galerii !! 🙂