21. 8. 2012 - Morokulien 2 dagars, 7.-8.7.

Pod tímto tajemným názvem se skrývají každoroční dvoudenní závody na norsko – švédském pomezí, kterých jsme se letos měli možnost zúčastnit – no nevyužijte příležitosti, když bydlíte během skandinávské dovolené na dosah ! A musím říci, že jsme nelitovali.

Příjemná „domácká atmosféra“ – kolem 300 lidí, tedy na úrovni našich oblasťáků, vstřícný přístup pořadatelů, organizace bez problémů … takže jsme se cítili jako doma. A když kvůli nám – pěti bezvýznamným Čechům v nesoutěžních „open-kategoriích“ – druhý den na klasice v Amotforsu vyvěsili naši státní vlajku (!), bylo to málem na slzu :-). 

Domácí pocit jsme mohli mít i v rovinatém terénu prvního závodu – krátké trati – v Morokulien (přímo na hranici NOR-SWE), připomínajícím náš Městský les – až na větší množství bažin (často průchodných) a všudypřítomný houpavý lišejník pod nohama. Rychlé, nezáludné, ale přitom celkem zajímavé tratě na malém prostoru – příjemný middle.

Klasika druhý den v Amotforsu, to už bylo jiné kafe – pravý drsný „skandinávský terén“ (dejte dohromady nejtěžší partie z Hradiště a Nesměře a pokryjte jimi celou mapu, a máte alespoň částečnou představu). Já jsem – trochu namlsaný z prvního dne – v touze si za své peníze co nejvíc užít zvolil pro klasiku nejtěžší open-kategorii Ö9 (8 km, něco mezi H35 a H21) a věru, že jsem si užil 🙂 – 2,5 h jsem v závodě ještě nestrávil… Totálně jsem „pohnojil“ hned 1. kontrolu (ztráta myslím 20 minut) a pak už to bylo jen o vůli – kterou ovšem stále srážela fyzická náročnost „brutální“ trati a další chyby … bližší ústně (je co vyprávět 🙂 ). Ale přesto to byla výborná zkušenost.

Tereza si oba dny proběhla pohodovým tempem bez větších mapových problémů a dětem se dařilo – Eliška svou kategorii vyhrála oba dny, Jáchym druhý den na klasice (oba by byli se svými časy na bedně i v soutěžních kategoriích D12 a H10), Domča byla na krátké trati třetí a na klasice – v náročné Ö8, mnohem těžší než by odpovídalo její D14 – statečně bojovala s dospělými a v prestižním souboji porazila mámu :-).

Celkově: kromě cenných zážitků z běhání v krásné severské přírodě bylo myslím – hlavně pro děti – důležité i zjištění, že běhat se dá i proti Skandinávcům v jejich prostředí (i když jsou v průměru rychlejší než my na Vysočině, pokud jsme si všimli) a není třeba se bát cizího terénu, pokud umíš mapovat (ne jako já 🙂 ). A taky snad to, že orienťák spojuje napříč národy… a to vůbec není špatný.

Akci ilustruje příslušná fotogalerie – omlouvám se, že je na fotkách jenom naše rodina, ale nikdo jiný z oddílu tam nebyl 🙂 Pokud bude zájem, můžeme pohovořit, i mapy ukázat…

Stránky závodů zde, výsledky – a mapa s centry závodů – také tady (oficiální stránka závodů v systému švédské federace OB).

Jarda

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.