23. 11. 2014 - Epos o mé cestě za Sněhulákem

Patetický epos začíná ve 2 ráno, kdy přijíždím domů. Docela se těším do postele, a tak jsem nemile překvapen, když mi do dveří nepasujou žádné klíče. Po chvíli zjišťuju, že někdo nechal z druhé strany v zámku klíč. Moje marné zápolení probudilo Áju, která na mě přes prosklené dveře se zájmem kouká. Snažím se jí posunkovou řečí naznačit, aby vyndala klíče ze zámku, ale bohužel neúspěšně. Přemýšlím co dál. Jako první věc jsem se napojil na domácí wi-fi a napsal zoufalý status na fejsbuk, to je jasný. Tam se mi také objevilo, že se právě koná maturitní ples čtvrťáku našeho gymnázia. Mám do rána spoustu času, a tak zamířím tam.

Ples a následující afterparty bohužel končí poměrně brzo, a tak ve 4 ráno opět smutně stojím před naším barákem. Po krátkém rozhodování se mezi místy noclehu (nyní volná psí bouda vs auto, kterým jsem přijel) začínám tahat z venkovního přístřešku plachty do kufru auta. Před domem je navíc ještě igelitka s oblečením na charitu. S radostí se obaluju svými starými hadry.

O půl osmé už je mi nesnesitelná zima, a tak zoufale mačkám na zvonek od bytu. Připadám si jako bezdomovec. Táta se budí a s omluvou, že klíče nechal v zámku on, mi otvírá. Nemám sílu se zlobit a po chvíli znovu usínám, tentokrát v opravdické posteli. Ještě dopoledne jsem bohužel buzen, protože se jede na Sněhuláka. Po pořádném hrnku čaje jsem schopen vyrazit.

Jako obvykle dorážíme pozdě, a tak neslyším Radkovu instruktáž před závodem. No co. Cestou na hromadný start mě zastavuje Ivan, který doufá, že to dneska vyhraju. “Pro Hradec cokoli!”, odpovídám nepříliš přesvědčivě. Poslední dva měsíce jsem dost trénoval, ale po nočním bezdomoveckém dobrodružství se cítím příšerně.

Běží se scorelauf (viz mapa), a tak po odstartování vybíhám ke kolečku, co se mi nejvíc zamlouvá. Jsem v čele vláčku, ale ale u jedničky se překvapeně zastavuju. Je tu nějak moc kontrol. Po chvíli mi z popisů dochází, že jsou v každém kolečku 3 kontroly, a já je musím všechny najít. To se mi s pomocí ostatních daří, a tak to valíme dál. V dalším kolečku, které razím úplně náhodně, mi dochází, jak je třeba strategicky uvažovat. Umístění kontrol v kolečku musím odhadnout předem z popisů. A nejen to, jako poslední kontrolu bych měl orazit tu, která je nejbližší k dalšímu konečku kam poběžím.

Že příliš přemýšlení škodí dokazuje můj postup na desítku, kdy jsem tak přemýšlel nad tím, kde v kolečku asi budou kontroly, že jsem doběhl někam úplně jinam. Stane se. Díky promyšlené dohledávce přesto dotahuju Vaška Pelce, který chybuje na vývratu. Peru to lesem za ním a začínám mít pocit, že si to dost možná rozdáme o první místo. Moji nedostatečnou fyzičku (moc ve formě jsem se opravdu necítil) nahrazuje opilecké štěstí při dohledávce u devítky, kdy vždy zahlídnu lampionky o pár sekund dřív. Cestou na šestku jsem tak ve vedení, což je mi houby platné, když se následně ztrácím v moři jam.

Zde, milé děti, přichází poučná část. Stokrát omílaná mantra “čti popisy, čti popisy, čti popisy” se mi vybavila, až když mi došlo, že pátrám někde mimo kolečko. Vida, mám hledat východní jámu. Hned mi došlo, že je to ironicky na krok od cesty, ze které jsem předtím vyběhl do bludiště prohlubní.

Opravdová hrůza mě však potkává v kolečku osmičky, kam dobíháme s Vaškem Pelcem takřka nastejno (on z jihu, já ze severu). Na poučku o čtení popisů rychle zapomínám, zato si vzpomínám na jinou od Ivana: “Co kilo dolů, to minuta dolů”. Přemítám, jestli by fungovala parafráze “Co hodina spánku, to minuta dolů”. První kontrolu, špičku jižní oplocenky, nacházím v pohodě. Pak mi ovšem vypoví službu mozek a panicky obíhám celou oplocenku dokola. Poté se štěstí nacházím lampion pověšený na stromě. Jako poslední razím kontrolu, od které jsem předtím byl asi pět metrů cestou do centra kolečka. Vašek řeší podobné problémy jako já (zlákaly ho oplocenky na východním okraji kolečka), takže je to zase vyrovnané.

Valíme to na cestu a já už se vážně těším domů do postele. S finálním soubojem do cíle to vidím bledě. Na nohou mě drží jen neustálé omílání písničky “Take Me Home, Country Roads” – asi spíš budete znát českou verzi “Veď mě dál, cesto má”. Cesta nás neomylně vede k pětce, kterou razím až po svém rychlejším soupeři. Paprsek naděje mi vysvitne až cestou na poslední kontrolu, dvojku, protože se to Vašek rozhodne oběhnout kolem oplocenky, zatímco já to valím rovně cestou necestou. Ztenčující se mozková kapacita na nalezení význačného stromu, krmelce a konce průseku naštěstí stačí. Do cíle to fakt rvu, za což se mi zákeřný hustníček odměňuje podstrčením klacků pod nohy – k zemi padám ukázkovou rybičkou. Můj náskok je díky zkratce docela slušný, takže dobíhám jako první. Zbytku Hradce se taky daří slušně, hlavně Kátě a Verunce Blažků, nakonec tedy vyhráváme 3 ze 4 kategorií. Všechny naše výsledky už popsal Ivan tady. Slunečný podzimní den tak dostává sladkou tečku. Snad se nám takhle bude dařit i zbytek ligy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.