Při účasti na zimních štafetách „Krátký den“ u Vracova jsme vyhráli, tedy byl nám losem přidělen, dar v podobě bezplatné poukázky na účast ve štafetách „24 hodin OB“ konaného 3. – 4.6.2023 poblíž Příbrami. Byl to vskutku Danajský dar. Nicméně jsme se rozhodli tuto výzvu přijmout a tak jsme odjeli na závody ve složení Michal N., Honza B., Jitka N., Pepa T., Petr N.st. a Míša B.

V tomto pořadí jsme se také pravidelně na úsecích střídali. Michal, jakožto nezpochybnitelný lídr mužstva, na sebe dobrovolně (stejně mu nic jiného nezbývalo) vzal absolvování těch nejdelších úseků a i když se Vám může zdát že tenhle stroj prostě nezadřete, ke konci závodu začal zpomalovat i on. 6:40 na kilák. A to měl v nohou jářku teprve 45 km. Na mém výkonu nebylo nic zvláštního. Ačkoliv jsem vlastně nic nezkazil, bylo to takové neurazíš ani nenadchneš. Osobně jsem spokojen, že jsem vydržel 35 km, které mně byly přiděleny. Tým musel mít ve svých řadách dvě ženy a tak byla Jitka (naběháno 28 km) jednoznačnou volbou a nezklamala. Na svých úsecích patřila k těm úplně nejrychlejším ženám a výrazně tak přispěla k výsledku naší štafety. Pepa (naběháno 28 km) nejmladší člen týmu prokázal dobrou fyzickou připravenost a především tu mapovou. Na mapě, která v mírném slova smyslu vykazovala drobné nedostatky, neudělal žádnou výraznější chybu a nenechal se rozhodit ani třeba poměrně velkým polem v mapě, které ovšem v terénu jaksi chybělo. Petr ( naběháno 31 km), potýkající se ze zdravotními komplikacemi, se rval na trati o co nejlepší výsledek jako lev. Pozoruhodné bylo na jeho výkonu především jeho zmrtvýchvstání. Úsek od úseku nám chřadl před očima a po pátém (druhém nočním) při pohledu na něj to vypadalo, že tady nejde už o zdraví, ale přímo o život. Proto jsme v obavách očekávali, jak to bude vypadat po posledním šestém úseku. No a místo životem ztrhaného vetoše se v super času na sběrné kontrole objevil energií vyzařující chlapík v Péťově dresu. Máme trochu podezdření, že v lese objevil pramen s živou vodou ( možná vychlazenou dvanáctkou). Poslední úsek obstarala Míša ( naběháno 20 km) a nezklamala. Především ovšem ukázala, že umí překvapit, z čehoš neměl vůbec radost Michal, který od ní štafetu přebíral. Zatímco z jednoho úseku jsme jí očima tahali z lesa ven, aby štafeta nenabrala zbytečnou ztrátu, tak na konci dalšího úseku jsme pro změnu tahali Michala ze spacáku, rovněž abychom nenabrali zbytečnou ztrátu, a to na předávce, kde se Míša objevila v čase, ve kterém jsme jí čekali zhruba za půlkou trati. Všem zúčastněným patří velký dík za předvedené výkony (do výkonu počítám i vylezení z vyhřátého spacáku při nočních úsecích a poté se navléct do studených hadrů při venkovní teplotě přesahující jen o málo bod mrazu). Celkový zážitek byl v pravém slova smyslu neopakovatelný, jelikož první účast se dá omluvit neznalostí, lehkomyslností či nerozvážností, tak druhá účast by už byla případ pro doktora Chocholouška.

Bylo z toho nakonec skvělé šesté místo z dvaceti startujících týmů a to jsme od sebe opravdu nečekali.